Freediving

(30.07.08)

O vodu se zajímám již delší dobu, především jako o médiu života na zemi. Je všude, a přitom třeba o fyzikálních zásadách jejího proudění nevíme skoro nic. Denně ji potkáváme a netušíme, ani čím to, že každá sněhová vločka krystalizuje jiným způsobem...Hledala jsem na internetu nové informace o vztahu člověka a vody a "náhodou" jsem našla stránky českého freedivingu. Do té doby jsem vůbec netušilam, že potápění na nádech je sportovní disciplínou.

Léta se věnuji horolezectví a volný pohyb v přírodě bez lidí je pro mne nutnou součástí života, ale potápění, jak jsem ho znala – s láhvemi a přístroji, mi vždy přišlo jako nesmírně složité, a svět pod hladinou jsem vídala jen v televizních dokumentech. I v létě jsem bývala na horách, neměla jsem ani zkušenosti se šnorchlováním. Ta trocha informací mě nadchla. Dostala jsem se k poutavým fotografiím potápěčů s dlouhými ploutvemi a pocítila, že mi dosud v životě autentické, nezprostředkované poznávání světa pod vodou chybělo. Najednou mi přišlo líto, že jsem se o freedivingu nedozvěděla dříve. Přihlásila jsem se na první možný kurz nádechového potápění Daniela Exnera a těšila se.

Dan přinesl na vyzkoušení modré dlouhé ploutve – něco takového jsem držela prvně v rukou, a přestože mi z nohy padaly, stala jsem se jejich šťastnou majitelkou (menší se prý běžně nevyrábějí), a tak rozdíl velikostí spravily neoprénové ponožky. Učili jsme se trochu dýchat a Dan mě tehdy pochválil, že mi nedělá problém dýchat jen do bránice. To bylo ale jediné, co jsem v souvislosti s potápěním uměla. Nezbytný neopren jsme koupili cestou v Terstu. Masku a šnorchl jsem měla na sobě poprvé až první den kursu v Chorvatsku. Až večer poté jsem se dozvěděla, že se potápění s ploutvemi říká ABC.

První potápění

Zatím jsem nikdy nezažila nepříjemný tlak v uších nebo v masce. Nebyla jsem hlouběji než ve 2,7 metrech na dně bazénu, kde jsme jako děti trénovali plavání. Nyní jsme se potápěli okolo strmě spadající skály. Kluci se zanořovali do pro mne nepochopitelných 15metrových hloubek, ale já byla šťastná. I chudičký podmořský život Chorvatska byl pro mne tolik nový. Užívala jsem si volnosti těla a s úžasem dítěte pozorovala všechny odstíny modré, hladinu zespoda, slunce a svůj stín v hloubce. Vůbec jsem nechápala, když po dvou hodinách byla většina žáků na břehu a Dan mi připlaval říct, že pro dnešek končíme. Ve vodě bych zůstala třeba celý den.

Večer jsme absolvovali první díl teorie a ráno pak první „statiku“, čili výdrž na nádech při volném ležení na hladině s obličejem pod vodou. Do té doby jsem nikdy nezkusila programově na čas zadržovat dech, proto jsem netušila, kolik můžu vydržet. Napoprvé jsem taky trochu z obav poté, co Dan vyprávěl o možných krizových reakcích organismu na nedostatek kyslíku – Sambě a Blackoutu – nechtěla nijak riskovat. Samba je slangový výraz pro respirační acidózu, vzniklou v důsledku přebytku CO, v tkáních, která se spolu s hypoxií projevuje jako nekoordinované svalové pohyby a třes. Závažnější stupeň reakce těla při delším „nedýchání“ – Blackout – je chvilková ztráta vědomí při centralizaci oběhu, kterým se tělo brání nedostatkem kyslíku.

Při prvním náznaku nepříjemností jsem se vynořila. První den 1:40 min. Nezajímala jsem se o rekordy, tak mě dosažený čas mile překvapil. Odpolední potápění podél lana bylo horší – zanoření s 5,5 mm neoprenem nebylo pro mne nijak snadné a rovný sestup podél lana naprosto nepochopitelný. Zdánlivě banální záležitost, ale tolik toho bylo nového – dýchání, vyrovnávání tlaku, správné pohyby a navíc to nešťastné lano, které se naschvál objevovalo neustále na jiných místech. Rozdýchat se, vyprázdnit mysl, soustředit se, dobře se nadechnout, odrazit se, zanořit trup, udělat tempo rukama, ve správném okamžiku přidat nohy…Vůbec to nebylo snadné. Nepomáhaly ani všechny plavecké zkušenosti. S ploutvemi a hlavně v neoprenu to je jiné, i s pěti kilogramy zátěže to šlo hodně těžce. Dan velmi zdůrazňoval bezpečnost a nenásilně nás připravoval na možnost Samby některého z nás. Jako první jsme se učili techniky pomoci a záchrany při problémech a doprovázení při výstupu. První den potápění podél lana byla starostlivá část mé duše poněkud nervózní, i když jsem moc chtěla být dobrým buddym své partnerce (tou byla instruktorka, slovenská reprezentantka ve freedivingu). Nedokázala jsem se při nejlepší vůli dostat pod pět metrů a i tam jsem po zanoření měla problémy s orientací. Předtím to bylo tak snadné, prostě nějak našikmo zaplout pod vodu, směrem k zajímavému kameni, rostlině, trochu plavat a pak se zas jinde nadechnout. Jenže rovně dolů s minimálním výdejem energie je to úplně o něčem jiném. I teď, po absolvování profesionálního kursu, je přede mnou spousta hodin trénování správné techniky, než se mi otevřou další dveře do freediverských hloubek. Bohužel v bazénu se právě technika kopání dolů podél lana trénovat nedá.

O podceňování nebezpečí, která zdánlivě nehrozí, jsem toho věděla hodně z hor. O Sambě a Blackoutu jsme slýchali pravidelně při teorii na suchu. Na videu jsme viděli, jak to vypadá. Dan nás skvěle připravil na takovou situaci. Získali jsme dojem, že se to prostě normálně může stát, a trénovali jsme, co dělat. Dozvěděli jsme se jeho osobní zkušenosti. Zároveň jsme věděli, že dobrý výkon je i na soutěžích uznán jen za plné vědomé kontroly těla. Za celý týden, i když jsme dosahovali všichni nakonec velmi slušných výkonů, nenastal žádný Blackout a Samba pouze jediná, při pokusu o rekord ve statice. Hodně jsme se samozřejmě věnovali dýchání a přípravné práci s tělem. Denně Dan přidával nové dýchací cviky a postupy. Program byl nabitý. Příprava před vlastním potápěním nebo statikou zabrala nakonec i přes hodinu. Profesionální přístup se samozřejmě vyplatil, za všechno hovoří naše stále se zlepšující výkony ve statice i v potápění do hloubek podél lana. Moje statika – první den 1:40, druhý 2:30, třetí 3:40, čtvrtý 4:30…Při plavání do hloubky je mnohem těžší dobře zvládnout techniku. I tak jsme se i zde všichni zlepšovali po velkých úsecích.

Nejdříve jsem si myslela, že statika bude jen takové nepříjemné nutné zlo. Ale pocity, které jsem při ní zažívala, byly nádherné. Uvolněné tělo ležící na lehce se vlnící hladině s obličejem ve vodě … První minutu jsem vědomě uvilňovala svaly a vyprazdňovala mysl. Mezi druhou a třetí minutou se mi dařilo natolik uvolnit, že jsem „zapomněla“ na tělo a zmizelo racionální nutkání mozku „okamžitě se nadechni“. Najednou bylo vše správně, pro mozek nebyl problém, že nedýchám, naopak, v té lehkosti se dýchání zdálo být zbytečnou námahou a komplikací. Byly to chvilky nádherné lehkosti bytí, hluboké meditace, která se na souši při dýchání dostavuje jen velmi zřídka a po dlouhodobém zklidnění. Dařilo se je pak i vědomě prodlužovat a dokonce na chvilku vracet. Brániční kontrakce, snaha organismu a vypuzení přebytečného CO2, se dostavily někdy po třetí minutě a ty jsem se za těch pár dnů kursu nenaučila dobře rozpouštět. Statická apnea otvírá skrytá zákoutí vědomí a bytí, tento zážitek je pro mne velkým darem. Zdánlivě se nic neděje, ale to je velmi klamný pocit. Ve skutečnosti je tělo enormně zatěžováno. Únava se projevila pátý den, kdy někteří „odpadli“ a nedodrželi nahlášené časy , a únava se projevovala i při potápění. Nejen mou zkušeností bylo, že první ponor po rozdýchání a přípravných ponorech byl nejvíce v pohodě. Hodně se diskutuje o možnostech poškození organismu, hlavně mozku, z důvodu nedostatku kyslíku při freedivingu. Jako horolezkyně jsem strávila mnoho týdnů dlouhodobě ve výškách nad 4 000 m, krátkodobě jsem se pohybovala i okolo 6 000 m. Když Reinhold Messner v sedmdesátých letech oznámil svůj záměr vystoupit na Mount Everest bez kyslíku, dostalo se mu odpovědi, že to nejde, protože to někomu z tehdy logicky vypadajících důvodů připadalo pro lidský organismus nemožné. Dnes je to běžná praxe a nikdo se nad tím nepozastavuje. Sám Messner vystoupil na všech 14 osmitisícovek a na některých byl několikrát, podniknul i náročné přechody v těchto extrémních výškách a v takzvané zóně smrti nad 7 500 metrů strávil určitě dohromady týdny. Lidský organismus v tomto prostředí rozhodně trpí, o tom není pochyb, nicméně pan Messner rozhodně nepůsobí jako člověk s omezenými mentálními schopnostmi. Za svůj život podnikl množství extrémních a jedinečných dobrodružství, kterými posouval hranice lidských možností.

Kurs probíhal velmi intenzivně. Dopoledne statika, odpoledne potápění do hloubek podél lana, mezitím teorie, dýchání, po večerech jsme se dívali na filmy s freediverskou tématikou a získavali rady od zkušených instruktorů. Stále se objevovaly nové nejasnosti a otázky, které jsme okamžitě konzultovali, řešili techniku i nečekané problémy. Malý tým šesti žáků vyl ideální, navíc se každý přihlásil s trochu jinou motivací, a tak zvláště večerní diskuze byly bohaté a dlouhé. O intenzivní výuce a pohodě mezi námi svědčily výborné výsledky. Ve statice všichni dosáhli časů přes 4 minuty, nejdelší 4:54 min. V potápění do hloubky jsme přidávali asi 5 metrů hloubky za den. Nejlepší výkon při závěrečných „závodech“ byl 35 m. Sama jsem byla ve 20 metrech a už po pěti dnech tréninku jsem dokázala v 10 metrech přes minutu plavat. To bylo pro mne na začátku kursu nemyslitelné. Všem bylo líto , že kurs končí. Nejen vzhledem k výbornému kolektivu, ale hlavně proto, že jsme měli pocit, že teprve začínáme opravdu odhalovat tajemství freedivingu. Čtrnáctidenní kurs by byl mnohem lepší. Teprve čtvrtý a pátý den jsme se s vodním prostředím sžili natolik, že jsme začali pracovat na technických problémech při dosahování hloubky, než jakých jsme dosahovali. Narazili jsme na překážku nedokonalého zvládnutí techniky. Navíc okolo třiceti metrů je hranice, kde se tlak vody zvýší natolik, že je třeba se ho naučit vyrovnávat za pomoci vědomého uvolňování bránice: a na tuto hranici se i ti nejlepší z nás dostali až poslední dva dny. Objevila se myšlenka pokračovacího kursu, což by bylo určitě fajn, ale vzhledem k tomu, že hloubky se v Čechách trénují jen obtížně, bylo by pro zlepšení výkonu a s tím související natrénování techniky efektivnější strávit u moře delší čas v kuse. Organismus má sice paměť, ale vždy je to ztráta prvních dnů na „rozpotápění“.

Když jsem poprvé zaslechla potápěčské heslo „deep and down“, znělo mým horolezeckým uším natolik cize, že jsem se smála. Nádechové potápění má mnoho společného s horolezectvím – jde o svobodný, volný pohyb v přírodě, nutná je dobrá fyzická i mentální připravenost, zvládnutí techniky i sama sebe. Stejná je také přítomnost partnera, důvěra mezi námi, protože navzájem hlídáme své bezpečí. Když stoupáte v horách a naopak klesáte v moři, modrá okolo se zintenzivňuje. A při sestupech, které jsou vlastně paralelou horolezeckých výstupů, vás provází lano. Hladina pod vodou vypadala jako nebe, nádherně ozářená sluncem.

Tereza Podlešáková