Freediving a trocha nostalgie
(23.09.08) Časopis Dobrá voda Freediving, to slovo je dnes citováno ve všech pádech. Jako volné potápění, potápění na nádech…
Pamětník se cítí trochu zaskočen. Proč? Protože stačí jedno anglické slovo, dobrá propagace, a hned je všechno jinak. Jako by nová potápěčská generace cosi objevila. Něco, co tady přece bylo odjakživa. Pravda, výsledky na mezinárodním poli hovoří dnes v její prospěch, jméno Martina Štěpánka a dalších katapultovalo Českou republiku mezi velmoci tohoto sportu, budiž jim za to vzdána čest a chvála, ale já mám na mysli něco jiného. Moje potápěčská generace, která začala s potápěním na přelomu padesátých a šedesátých le, měla nádechové potápění zalezlé pod kůží pěkně natvrdo. Vždyť v tehdejší době to ani jinak nešlo. O dýchacích regulátorech a tlakových láhvích jsme zpočátku mohli jenom snít, a tak každý kdo chtěl v té době nahlédnout do hlubin, musel být „frediver“ jaksi samozřejmě. A i když doba postoupila a každému z nás se doma nějaká ta láhev už válela, pořád bylo nádechové potápění nčím naprosto samozřejmým. Doba Vašků Rottů, Jardů Čajů a Pavlů Krausů už byla taková. Pravda, nelámali jsme světové rekordy, ale ponor do třiceti metrů byl v jadranských nebo černomořských vodách samozřejmostí a nebyl samoúčelným potápění pro potápění. Fotografovali a filmovali jsme o sto šest a někteří to tak dělají pořád. Třeba Radek Skramoušský (56), ten zůstal freedivingu věrný dodnes, 90 procent svých skvělých fotografií získal a stále získává právě, tímto způsobem. Být volným, jako ryba mezi rybami, bez bublin a harašení všemožných vehementů, tak nás to učil na začátku šedesátých let Vašek Rott. Žádný hurá styl se skokem do vody a rozstříknutou kapalinou do všech světových stran, naopak, pěkně polehoučku sklouznout do vody jako tuleň, pomalu se nadýchnout a potom „duck dive“ a ani trochu nešplouchat … a jenom koukat kolem sebe. A fotit nebo filmovat. Anebo i střílet…Byla to doba spearfishingu, sportu, který je také dnes jakoby znovu objeven a propagován i se všemi svými klady a zápory, a to celosvětově! O tom, jak těžkého tenkrát s harpunami bylo, by mohli vyprávět takoví borci jako Franta Binder, Míla Štolba nebo Láďa Polesný, dej mu Pánbu lehké odpočinutí na nebeských vlnách. Kdepak, nechci nostalgicky vzpomínat na staré zlaté časy, jen mně přišlo trochu líto, že to, co jsme dělali dlouhý čas jaksi samozřejmě. Je dnes povyšováno na cosi vyjímečného a právě objeveného.
Vašek Kříž