Freediving

FREE YOUR MIND!

první škola freedivingu v Čechách

Freediving - návrat k podstatě

(30.10.09) Kdo z těch co jezdí rádi o dovolené k moři si občas nevezme jen masku a šnorchl, aby trochu prozkoumal místní útes a podíval se, co že to tam pod tou vodou vlastně žije. Může se ale stát, že svět pod hladinou vám zcela učaruje a budete chtít víc, mnohem víc. Tak nějak může začít cesta zpátky, pokus o nalezení podstaty a harmonie v hlubinách.

Proč?

Proč se člověk dnes na začátku 21. století v čím dál větší míře snaží znovu objevit to, co už dávno bylo objeveno a mezitím i překonáno? Co ho vede k tomu, aby odložil svou skvělou techniku dovedenou téměř k dokonalosti a šel do vody jen s minimální výbavou, jako dítě učící se potápět nebo jako domorodý lovec hledající obživu v moři? Vždyť s dnešními vymoženostmi na zádech se dá potápět snadněji, hlouběji a bezpečněji než kdykoliv předtím! Snad právě fakt že člověk už je technikou obklopen ze všech stran a rád by našel malý únik, nebo ještě lépe harmonii při vzácných chvílích odpočinku co nejdále od zdrojů stresu. Vždyť modrý svět pod hladinou byl kdysi naším společným domovem a naši příbuzní v něm žijí dodnes. Máme na vybranou: buď ve vodě přijmeme roli pouhého návštěvníka, nebo se alespoň na chvíli můžeme skutečně stát součástí světa ticha a vnímat ho jako vodní savci…

Hlouběji než s přístrojem

Kdo z těch co jezdí rádi o dovolené k moři si občas nevezme jen masku a šnorchl, aby trochu prozkoumal místní útes a podíval se, co že to tam pod tou vodou vlastně žije. Může se ale stát, že svět pod hladinou vám zcela učaruje a budete chtít víc, mnohem víc. Tak nějak může začít cesta zpátky, pokus o nalezení podstaty a harmonie v hlubinách. Co je ale na volném potápění tak podmanivé, co učarovalo tolika lidem, aby této činnosti zcela propadli? Co vlastně prožívá freediver při ponoru do hloubky se zadrženým dechem?

Předně ponor nezačíná zanořením pod vodu, ale daleko dříve. Ani pro sebelepšího potápěče není možné se do opravdové hloubky potopit naráz a bez přípravy. Každý se před ponorem musí nejprve uvést do patřičného duševního rozpoložení především pomocí kontrolovaného dýchání a uvolňovacích cviků, a postupně zpomalit tělesné funkce. Přeměna člověka v delfína začíná. První ponory zpravidla nebývají zrovna příjemné, ale nastane moment kdy člověk pozná, že je připraven. Jako by ve vás něco cvaklo a v tu chvíli je vám pod vodou lépe než na suchu. Bylo by v tuto chvíli asi těžké začít s někým debatu o vývoji kurzu koruny, ale zanořit se a sestupovat dolů jde skoro samo. Zanoření je důležitý prvek, může ušetřit nebo promrhat spoustu energie, protože prvních pár metrů pod hladinou značně ztíží velký vztlak. Ale čím hlouběji, tím snadněji. Síly, které nás nejdřív chtěly vrátit na hladinu postupně ustupují těm, které nás táhnou dolů. Průběžně vyrovnávat tlak a všechno uvolnit. Klást odpor je největší chyba, poddat se moři je správně, stát se vodou. Tlak roste a vzduchu v plicích zdánlivě ubývá, ale na vyrovnání tlaku musí zbýt vždycky. Ještě pár metrů a raději dost, nemá smysl riskovat jakoukoliv újmu. I poměrně malé zranění plic, dýchacích cest nebo uší by mohlo znamenat na pár dnů či týdnů stop s potápěním. Je zvláštní si uvědomit, že v téhle hloubce už nemá potápěč se vzduchovou lahví co dělat. Při návratu hlavně žádný spěch, ten může jedině uškodit. Nemá smysl si nalhávat, že cesta zpět bude krátká, ale opětovné rozpínání vzduchu v plicích začíná vracet pocit plnosti. Teď hlavně udržet soustředění. Poslední metry všechno vypnout. Na vzduch nám pomůže vztlak, jen dýchat, dýchat a dýchat… Skvělé, nádhera!

Historie ve stručnosti

Je zřejmé, že potápění pro obživu je staré jak lidstvo samo, ovšem první za zmínku stojící záznam z roku 1911 hovořil o muži jménem Yorgi Haggi Statti, který se kvůli vyproštění zaseknuté kotvy ze dna údajně opakovaně potopil do hloubky 77m. Opravdové začátky novodobého freedivingu ovšem přišly především až s postavami Jacquese Mayola, Enza Maiorky a méně známého Boba Crofta. Právě s Bobem Croftem jsem měl nedávno příležitost osobně pohovořit a dozvědět se něco z jeho příběhu. Tento dnes už postarší, ale stále vitální pán, sloužil v 60. letech u US Navy jako pracovní potápěč a později i jako instruktor na ponorkové cvičné věži. Právě zde objevil svoji schopnost se pod vodou zcela uvolnit a vydržet v hloubce 30m na dně věže několik minut. Jeho výjimečných schopností si všimli jednak lékaři, ale i televize, která dala vzniknout seriálu Aquaman, čímž přispěla alespoň k potřebnému povědomí. O svých budoucích rivalech Jacquesovi a Enzovi se dozvěděl náhodou, ale později vstoupil do jejich letitého duelu. Během let 1967-68 se dokonce třikrát stal nejhlubším mužem planety. Po dosažení maximální hloubky 73m již v překonávání rekordů nepokračoval. Naopak Jacques dobývání hlubin propadl cele, v roce 1976 dosáhl magické hranice 100m a svou dlouhou kariéru ukončil až v roce 1983 hloubkou 105m. Pro zajímavost ještě než se volné potápění stalo Jacquesovým osudem, dlouho předtím se zabýval jógou. Je o něm známo, že kapacitou plic ani jinak fyzicky nebyl příliš fundován, ovšem jeho mentální přesvědčení a odhodlání mu pomohlo docílit takových výsledků. Šest let trvalo než Angela Bandini nečekaně posunula absolutní rekord o dva metry, potom už nikdy více do hry nevstoupila.

Na slavný duel z 60-70 let zfilmovaný Luckem Bessonem jako kultovní film „Magická hlubina“ v soupeření o rekordy potom navázal od začátku 90. let Kubánec Francisco Ferreras alias Pipin a Ital Umberto Pelizzari. Ti dále měřili své síly a schopnosti a každý vlastním dílem přispěl k vzniku moderního freedivingu. Dnes je tento sport organizován na mezinárodní úrovni, má svoje disciplíny a jednotná pravidla, přičemž každoročně se pořádají soutěže včetně světových pohárů a mistrovství světa. Hodně vody ovšem uplynulo, než se freediveři světa spojili a dali sportu řád.

I Češi jsou ve hře (akční podval)

Na podzim 2002 skupinka Čechů podruhé v životě prožívá závodní atmosféru, a to na Tichomořském poháru na Havaji. Vloni se nám mistrovství světa tak trochu zhatilo, a tak se snažíme zhodnotit naše reálné šance a zjistit, jak jsou na tom nejenom naši soupeři, ale především my sami. Naše soustředění na lodi v Chorvatsku bylo poznamenáno velmi špatným počasím a dokonce i nachlazením, takže na soutěž odjíždíme dost nervózní. Ovšem pouhých pár dnů v tropickém klimatu dělá zázraky a my se začínáme dostávat do nečekané formy. Francouzi mají letos velmi silný tým a už teď se cítí jako vítězové. Mezi Venezuelany je světový rekordman, ale i zbytek týmu má skvělé výsledky a Američanům se tentokrát povedlo sestavit družstvo jako nikdy předtím. Nevíme také přesně jak moc mohou překvapit nefavorizované země…

Takové myšlenky se nám honí hlavami, ale strategie zůstává stále stejná. Pouze konzervativní týmy se stabilními výsledky mají šanci. A to se na konci potvrzuje. Závody ve freedivingu se vším co k nim patří jsou pouze vrcholem ledovce, velký souboj, skvělá show, společenská událost. Když přijde na věc, každý stejně bojuje jen sám se sebou. uvolnit se a soustředit, nenechat se ničím znervóznit! Máme ale zapotřebí dělat si z nejskvělejší záliby takovouhle vojnu? Možná.

Soutěžení - pozor na přemotivaci

Závody se dají brát hodně vážně, ale také volněji . A to nakonec může být lepší. Je zajímavé poznat lidi z různých zemí se stejným zájmem. V každé zemi funguje volné potápění trochu jinak a styl je více či méně odrazem mentality národa. Například v Japonsku je nejvhodnější lokalita pro provozování freedivingu Okinawa, kde nastálo žije skupina nadšenců potápějících se pro zábavu každodenně. Tito lidé kladou maximální důraz na uvolnění, na akt potápění jako duševní prožitek. Málokdo z nich se běžně potápí hlouběji než 40m, ale pod vodou vydrží při mírném pohybu úctyhodnou dobu. Největším idolem pro ně stále zůstává Jacques Mayol – Homo dolphinus a jogín, tak jak ho znali z jeho četných návštěv Japonska. Zcela jinou kapitolou jsou ovšem mladí závodníci z měst, kteří mají ohromnou touhu se prosadit. Spirituální aspekt jde stranou, prioritou je úspěch. Japonsko se doposud zúčastnilo všech velkých soutěží, ovšem kromě letošního roku se jim nikdy nepodařilo jako týmu uspět. Jejich až chorobná touha podat maximální výkon vždy skončila nehodou alespoň jednoho z nich. Japonské kvalifikace na mistrovské a pohárové závody připomínaly často hromadné kamikadze, protože spousta závodníků ztrácela při statické apnoi vědomí s křečovitým symbolem OK na ruce nad hladinou. Situaci se jim podařilo částečně zvládnout, když zavedli kvalifikaci jednotlivých předem určených týmů, namísto nejlepších jednotlivců tvořících reprezentační družstvo až posléze. Pocit odpovědnosti za tým byl tak vnesen už do kvalifikační soutěže, takže jakékoliv excesy se nakonec nevyplatily.

Dalším výjimečným fenoménem je Francie. Volné potápění je zde jak výkonnostně, tak organizačně na nejvyšší úrovni. Popularita a hlavně masovost tohoto sportu zde by těžko hledala obdobu v jiné zemi. Dostat se do národního týmu je snem mnoha francouzských freediverů, ovšem konkurence a úroveň závodníků je tak veliká, že splnit si ho se podaří jen skutečně pár výjimečným. V letošním roce se Francouzům podařilo sestavit tak silné družstvo, že za absence Italů téměř nikdo nepochyboval o jejich vítězství. Ovšem věčně druzí Francouzi se tentokrát kvůli chybě jejich nejtalentovanějšího, ale zároveň nejméně zkušeného závodníka, propadli dokonce blíže konci výsledkové listiny.

Přizpůsobení savců vodnímu prostředí – akvatický potenciál

To, že velryby, delfíni nebo tuleni a jiní vodní savci vydrží bez dýchání desítky minut i přes hodinu a potápí se stovky metrů hluboko, není žádná novinka. Velkým překvapením byly ovšem výsledky výzkumu prováděného na lidech. Zjistilo se, že ač stavba lidského těla je na první pohled odlišná, fungují zde v principu stejné fyziologické mechanizmy jako u vodních savců a tudíž, že akvatický potenciál člověka je ohromný. To se potvrdilo i v praxi. Velice zajímavé je přímé srovnání konkrétního přizpůsobení vodnímu prostředí například kytovce a člověka. Přejdeme-li fakt, že velryba má namísto končetin ploutve, celé její tělo má hydrodynamický tvar a dýchací otvor je umístěn na horní části těla, dostaneme se k odlišnostem skrytým pod povrchem. Za prvé plíce, a tím i objem zadrženého vzduchu kytovce jsou v poměru ke zbytku těla větší, kromě toho samotné alveoly jsou oproti člověku opatřeny zdvojeným systémem kapilární sítě kvůli efektivnější výměně dýchacích plynů. Samotné plíce jsou potom chráněny velmi flexibilním hrudním košem, aby živočich snadno odolával tlakům v hloubkách. Dále, srdce a především koronární tepny musí být dimenzovány na větší zatížení. Dokonalým vynálezem je svěrač na žíle přivádějící do srdce odkysličenou krev z těla. Ta se v případě potřeby může stáhnout až úplně uzavřít, aby okysličená krev mohla kolovat pouze mezi životně důležitými orgány – srdcem, plícemi a mozkem. Lepší vlastnosti vykazuje i jejich krev. Ta díky větší koncentraci hemoglobinu dokáže pojmout větší množství kyslíku a umožňuje tím i mnohonásobně rychlejší reoxidaci. Navíc velryby jsou vybaveny také velice důmyslným zařízením zvaným „retermirable“, což je síť cév zadržující okysličenou krev uvolňovanou pouze v případě kyslíkového dluhu. Za normálních okolností se tato krev oběhu neúčastní, slouží tedy pouze jako záložní zdroj. Ke všemu svalovina všech kytovců pracuje normálně i za zcela minimálního okysličení, což podtrhuje dokonalost jejich přizpůsobení k životu na nádech.

Člověk - delfín

Člověk se sice takovými parametry chlubit nemůže, ovšem speciálním fyzickým a především mentálním tréninkem lze dosáhnout neuvěřitelných výsledků. Největším pokrokem bylo objevení a pojmenování takzvaného „potápěcího reflexu savců“, který je ve větší či menší míře společný pro všechny savce.

Zjednodušeně řečeno, je to souhrn psycho-fyziologických změn vedoucích k redukci spotřeby kyslíku snížením metabolizmu, srdeční činnosti a dokonce i ke stažení krve z periferií k životně důležitým orgánům (podobně jako je tomu u kytovců). Stimulovat potápěcí reflex můžeme několika způsoby, nebo jejich kombinací. Prvním z nich je kontakt s vodou. To zaznamenají receptory vyskytující se ponejvíce v oblasti obličeje, přičemž studená voda má výraznější stimulační účinek. Na spuštění úsporného režimu se podílí též samotný stav apnoi - zadržení dechu. Veliký vliv má potom působení hydrostatického tlaku, který nejvýrazněji zpomaluje tepovou frekvenci až na extrémní hodnoty okolo 10 tepů za minutu i méně a napomáhá ke stahování krve z končetin. Člověk dokonce disponuje i záložním zdrojem okysličené krve. Tuto funkci plní slezina, ze které se při opakovaných ponorech uvolňuje jinak neaktivní červené krvinky nasycené kyslíkem. Potřebná smrštitelnost hrudního koše se cvičením také výrazně zlepšuje. Skončíme-li tentokrát u plic, ty mají schopnost kompenzovat relativní podtlak v hloubkách uvolňováním krevní plazmy z kapilár, což slouží k vyplnění jejich prostoru. Trénink na posunutí tolerance těla vůči zvýšenému parciálnímu tlaku CO2 a sníženému okysličení potom přizpůsobení jen přidává.

Jak vidět, člověk disponuje až netušeným potenciálem. Ten ovšem může zůstat při našem způsobu života nikdy nepoznán. A všechny tyto běžné fyziologické předpoklady mohou být k ničemu, pokud člověk takové stavy nepřijme za zcela normální a svým způsobem příjemné, až fascinující. Dokonalé ovládnutí těla i mysli je základem. Překonávání vlastních limitů ve výdrži a odolnosti může být výzvou, ovšem o maximální hloubky a časy předně vůbec jít nemusí. Pocit naprosté volnosti a svobody ve stavu bez tíže mezi oploutvenými tvory je snad dostatečným zadostiučiněním…


Daniel Exner


Pod vlivem několika zbytečných nehod z poslední doby si nemohu na závěr odpustit důležité upozornění: Potápění na nádech může být velice nebezpečné, pokud je provozováno bez potápěčského partnera a bez patřičných vědomostí!

© 2017 Freediving.cz® | Starší verze webu |