Freediving

(18.10.09) Ekologické sdružení BIOS s podporou firmy Coca Cola a pod taktovkou řeckého magnáta Alkiho Davida už delší dobu pracuje na popularizaci freedivingu, který člověku přináší velmi intimní vztah k moři a životu v něm. Součástí akce „BIOS Coca Cola WORLD RECORDS“, pořádané na řeckém ostrově Spetses začátkem září, byla i slavnostní premiéra Alkiho filmu „The Freediver“ s Kamilou Rutherford v hlavní roli.

Dát filmu i celému projektu spojitost s realitou a upoutat média, dostal za úkol freediver Martin Štěpánek a další známí závodníci jako Herbert Nitsch z Rakouska, Belgičan Fred Buyle a nováček Domagoj Jakovac z Chorvatska. Šéfem a koordinátorem této náročné operace se stal Rakušan Axel Schoeller, bývalý velitel jednotky pro zvláštní úkoly. Poprvé měla možnost se na takové události oficiálně podílet i zpravodajsko-realizační skupina z Čech a Slovenska - kameraman a dokumentarista Miroslav Hrdý, produkční Pavlína Procházková, fotograf Pavel Chmelík, zabezpečovací techničtí potápěči Igor Vlčko a Pavel Průcha, UW fotograf Martin Tomčík a já, coby bezpečnostní freediver spolu s místním spearfischerem Costasem. I když o rekord bojovalo více atletů, zde si nekonkurovali, každý měl předvést to nejlepší v jedné disciplíně, Martin dokonce ve dvou.

Freda Buyla od počátku sužovaly technické problémy se sledem, což se podepsalo na jeho psychice. Nejenže se rozhodl zrušit oficiální pokus v disciplíně Variabilní váha (dolů se sledem, nazpět vlastními silami), ale nakonec nepředvedl ani exhibici v kategorii No limits.

Martin jako hlavní aktér měl na pokus jít jako první. Na místo rekordu se sjela spousta lodí s diváky a pak se objevil i Martin s ostatními borci, na lodi samotného Alkiho Davida.

Martin započal přípravu, za pár desítek minut už byl pod vodou, a u sestupového lana se snažil odpoutat od ruchu okolo i od svazujícího pocitu zodpovědnosti. Rozpotápění proběhlo bez potíží, odpočítávání přimělo zabezpečovací potápěče a kameramany zaujmout své pozice a poté se Martin zanořil. První fáze sestupu byla dosti rychlá a intenzívní, což při důležitých ponorech kvůli stresu obvykle bývá. Martin se ovšem objevil i při cestě nazpět neočekávaně brzy. Na chvíli mě přepadly pochybnosti, zda skutečně dosáhl rekordní hloubku, ale cedulka v jeho ruce naštěstí hovořila jasně. Celý ponor byl sice nezvykle rychlý, ale naprosto čistý, a Martin už během pár sekund po vynoření dělal veselé grimasy na všechny okolo. Kdyby podle pravidel AIDA nebylo nutné se jednu minutu po vynoření závodníka nedotýkat, dozajista by to vypadalo jak za časů Umberta Pelizzariho, kdy emoce všech doslova explodovaly a okolo závodníka ve vodě okamžitě propukla jásající vřava. Hloubka 103 metrů v kategorii Konstantní zátěž znamená nový světový rekord!

Martinův hlavní úkol a dlouho unikající meta byla konečně dosažena. Pokus o překonání rekordu v kategorii Free immersion o dva dny později se bohužel nezdařil: z obligátních důvodů – nepodařilo se mu pod 90m vyrovnat tlak ve středouší. Ale budiž útěchou, že v této disciplíně by Martin překonával pouze svůj vlastní rekord -102m. Úloha mladého Chorvata Domagoje Jakovace nebyla zpočátku zcela jasná, chystal se zde vytvořit národní chorvatský rekord -65 metry v kategorii Free immersion, ale ještě pár dnů před akcí měl v rukách jen -55 metrů. Nakonec ovšem během pár dnů všechno dotáhl a oficiální ponor do -65 metrů zvládl.

Svou typickou urputnost a nezlomnost, možná i trochu hazardérství, zde předvedl Herbert Nitsch. Jeho role na Spetsesu byla zřejmá - světový rekord v disciplíně Konstantní váha bez ploutví. Do dějiště závodů dorazil tři dny před rekordem a v tréninku se jedinkrát nepotopil hlouběji než 45 metrů. Jeho příprava byla zvláštně roztěkaná. Zatímco ostatní atleti se během přípravy na ponor usilovně koncentrovali a komunikaci s okolím omezovali na dohodnuté minimum, Herbert neměl problém tvořit souvětí. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že překoná stávající rekord v hloubce 61 metrů. Ale překvapivě hned na první pokus se vrátil s cedulkou z -62 metrů! Moment po vynoření byl trochu zvláštní, když Herbert objal velikou bójku a křečovitě se jí držel. Nevěřili jsme potom svým uším, když prohlásil, že příští den chce dosáhnout hloubku 66 metrů. Tento pokus byl vyhrocený po všech stránkách – napoprvé se Herbert vrátil z -20 metrů, protože nevyrovnal tlak ve středouší, což bezpečnostní potápěč na dně u disku pochopil jako ukončení pokusu a poslal celý konec lana i se závažím na tažném balónu vzhůru k hladině. To ale Herberta neodradilo. Jeho další příprava po opětovném spuštění disku už sestávala jen z mohutné hyperventilace, která všechny okolo uvedla do stavu mobilizace v obavách, jak tohle dopadne. Navíc se mezitím začalo stmívat. Nedostatek světla je pod vodou znát mnohem více a značně znesnadňuje úkol zabezpečovacím potápěčům. Tento fakt velmi duchapřítomně zhodnotil Martin, a mimo rámec běžné bezpečnosti šel Herbertovi naproti až do -50 metrů. Z Herbertova ponoru do 66 metrů se stala téměř noční můra, posledních 30 metrů jsem následoval také. Herbert měl kontrakce a k hladině se přímo dral. Musí se nechat, že Herbert má vskutku nervy z nerez oceli a je mistrem v „ustátí situací“. To se mu také podařilo i nyní, ale shodli jsme se na tom, že jeho styl není přinejmenším z nejelegantnějších. Honba za výkony a rekordy může mít tedy různé podoby i ve freedivingu a pro závodníky je to jakýsi úděl, jen se nesmí zapomenout, o co vlastně jde.

Více o potápění na nádech magazín Oceán jaro 2003 (str.44-51), O filmu „The freediver“: www.thefreediver.org

FREEDIVING může být potenciálně velmi nebezpečnou aktivitou, pokud se provozuje bez znalostí zásad bezpečnosti a partnera. Daniel Exner