Freediving

(04.11.09) Časopis Potápění

Milí čtenáři, doba je hektická a téměř se dá označit za „hrr systém“. Zběsilému úprku dnešních dní se tak nevyhnulo ani potápění. Všichni víme, jak probíhá samotná výuka, každý nějakou prošel. Jednotliví instruktoři s více či méně osobní snahou vychovat nového potápěče postupují dle tabulek, manuálů či příruček a vlastních zkušeností. Dnes máme hotového a „dokonalého“ potápěče za dva až tři dny. To není samozřejmě chyba školitelů, ale celého systému. Proč to ale rozebírám?

Není to tak dávno, co jsem si udělal kurz freedivingu. Nic závažného mne k tomu nevedlo, jen snad vždy naštvání poté, co jsem musel na nádech od velryby či žraloka vyplavat po půl minutě se smrtelným výrazem v očích. Déle jsem nevydržel. Po týdnu výcviku jsem zvládnul pod vodou čtyři minuty a nějaké drobné. Sice jen ve statice, čili bez jakéhokoliv pohybu. Je pravda, že tento čas pod vodou s naháněním „velrybíma“nikdy neudělám, ale podstata je někde jinde. Najednou jsem po tolika ponorech a odpotápěných letech pochopil alfu i omegu fungování těla ve vodní mase. Zjistil jsem, co se pod vodou se mnou děje, co je třeba udělat pro zvýšení kapacity, jaké jsou příznaky nedostatku vzduchu a co se může stát. Kdy mám co udělat a kdy můj mozek může odumřít. Co znamenají nám tak známé první kontrakce(ono nepříjemné zalykání v hrdle) a že se vlastně vůbec nic neděje a tělo má ještě takovou zásobu vzduchu, že by nám mohl závidět i kapustňák.

Za měsíc nato jsem se potopil na nádech za velrybou do patnácti metrů a byl jsem tam s ní minutu. S velrybími žraloky jsem se proháněl a stačil je i podplouvat. A vše bylo tak jednoduché. Netrhal jsem žádné hloubkové rekordy ani časové limity, ale došlo k něčemu radikálnímu. K uvolnění. Dříve, pokud by měla přijít ona poslední minuta je ještě slušná kapacita. Klid, znalost a tím i vyrovnanost je nyní na denním pořádku. Žádná uměle vyvolaná nervozita a předčasná panika.

I když je jasné, že systém všech PADI, CMAS, SSI a bůhvíjakých škol se nikdy nebude zabývat výukou freedivingu, každý zájemce o potápění, by si měl projít tímto kurzem. Najednou by pochopil spoustu věcí a že voda není zase takový nepřítel. Sžil by se s vodou, poznal principy a základní fyzično, předvídal by svůj možný stav a dokázal by řešit nečekané nehody či problémy spojené s potápěním s úplně jiným nadhledem. Najednou by se neděsil toho, že mu došel třeba vzduch. Najednou ví, že smrt ještě nepřichází a s chladnou hlavou dokáže reagovat. Věřím, že by se tímto výcvikem naučili lidé více chápat své stavy a možnosti. Předešlo by se spoustě zbytečných nehod vzniklých ve zmatku či neznalosti. I když světové školy nepředělám, třeba se najde někdo, kdo si vyzkouší volné potápění, a najednou, až půjde poprvé pod vodu s přístrojem, zjistí, že vnímá krásy tajemných hlubin s úplně jiným nadšením a vyrovnaným klidem. Již se neděsí toho, co když…Jako „bublinkáři“(jak nás nazývají freedivisti), jsme si strašně zvykli na to, že máme neustálý přísun vzduchu a bez něj nedokážeme kopnout ploutví. Ale bez vzduchu se dá taky plavat a potápět. I když ne nadlouho, ale hned tak zase neumíráme.

Richard Jaroněk