Freediving

FREE YOUR MIND!

první škola freedivingu v Čechách

Freediving v Čechách, aneb z bazénu v Podolí na Ibizu

(07.11.09) Asi hodně z Vás vidělo film Lucka Bessona „Magická hlubina“ podle skutečného příběhu s Jean Markem Barrem a Jeanem Reno v hlavních rolích. A snad pár z Vás ví, že hrdinové tohoto filmu legendární Žak Mayol a Enzo Maiorka byli věční rivalové, kteří spolu více než dvě desetiletí soupeřili o prvenství na světových šampionátech a v hloubkových rekordech.

Vězte, že Enzo byl první člověk, který pokořil hloubku –50m a Žak po několika letech první, kdo překonal tehdy nepředstavitelných -100m. Dnes se možná tyto hloubky nezdají být až tak extrémní, zvláště když k jejich dosažení byly používány zařízení se závažím a k výstupu tažné balóny. Ale představte si jak bylo Enzovi, když se potápěl jako první do hloubek, ve kterých mu lékaři předpovídali smrt rozdrcením hrudníku a kolapsem plic! Ale povídání o průkopnících a legendách volného potápění, nebo o nejrůznějších disciplínách apney a jejich pravidlech, o biologických aspektech a poznatcích, či nejnověji o moderních tréninkových metodách freedivingu, by vydalo každé téma na samostatný článek. Tentokrát si ovšem povíme o novince nejžhavější, a tou je poslední Mistrovství světa ve freedivingu, konané v říjnu na středomořském ostrově Ibiza.

Toto mistrovství bylo v řadě třetí, konané podle pravidel mezinárodní organizace pro rozvoj apney AIDA. Zúčastnilo se celkem 29 zemí světa. Tentokrát měla na šampionátu zastoupení i Česká Republika, a to v podobě mužského týmu. Zní to poměrně jednoduše, ale kde se najednou vzali čtyři češi na mistrovství světa ve sportovním odvětví, které u nás nemá pražádnou tradici?

Vše začalo, když jsem se od mého přítele, který mimochodem vytvořil jednu z prvních českých webových stran na téma volné potápění dozvěděl, že mu psal nějakej Martin Štěpánek. Tehdy jsem ještě nevěděl o koho jde, ale byl první, kdo měl taky zájem „udělat něco s freedivingem u nás“. Jediná potíž, ale zároveň jak se později ukázalo také výhoda bylo to, že Martin většinu roku tráví na Floridě. To je sice příliš daleko na organizování něčeho v Čechách, ale na druhou stranu blízko k nejlepší škole freedivingu vůbec. V té době už byl svěřencem trenéra šampiónů, kanaďana Kirka Kracka. To se stalo potom, co se Martin jednoho dne rozhodl uskutečnit si svůj dávný sen o freedivingu, a přihlásil se na kurs právě ke Kirkovi Krackovi a Brettovi Le Masterovi, tehdy úřadujícímu světovému rekordmanovi v královské disciplíně volného potápění – konstantní váze. Dostal se tedy do těch nejlepších rukou. To v kombinaci s výjimečným talentem a vůlí učinilo později Martina světovým rekordmanem ve dvou důležitých disciplínách. Ovšem v době, kdy jsem psal Martinovi první mail, začínal si teprve uvědomovat, že má asi talent. A já zase to, že freediving je to, co bych chtěl dělat.

Uplynulo několik měsíců a napsáno bylo hodně mailů, než jsme se KONEČNĚ potkali. Byl to můj veliký den, protože mezitím jsme oba o kus v našem snažení pokročili a začínalo být jasné, že něco se určitě dít bude. Já jsem se přihlásil na kurs legendárního Umberta Pelizzariho a shodou okolností se také seznámil s jeho sestrou Stefanií. Martin se zatím dostal tak daleko, že v tréninku dosahoval ve statické apnoi časů daleko za stávajícím světovým rekordem a jen čekal na vhodnou příležitost jeho ojedinělý výkon oficielně předvést. Byl to opravdu můj velký den, protože setkání s Martinem stálo opravdu za to po všech stránkách. Navíc nové tréninkové metody pro mě znamenaly skutečnou revoluci. Pln elánu jsem začal pilně trénovat a přitom se neuvěřitelně těšil na moře a na vysněný kurs u Umberta na Sardinii. Navíc další skvělá věc se taky přihodila. Vzhledem k tomu, že bylo potřeba pro trénink najít vhodný bazén, zavítal jsem taky do Podolí a zjistil, že je možné chodit plavat s ploutvema mezi potápěče. A tehdy hned poprvé jsem narazil na podobné nadšence jako jsem já, na mé budoucí dobré kamarády a parťáky ve volném potápění. Netušil jsem tehdy, že tolik lidí nachází potěšení ve stejné věci jako já.
Potom konečně přišlo jaro a první ponory v moři po půlročním tréninku v bazénech. Měl jsem strach, že bazén a moře, nebo taky délky a hloubky je něco naprosto odlišného, a skutečně je. Moře je fantastický a krásný živel, ale temná hlubina se umí tvářit dost hrozivě až nepřátelsky. Je třeba se s mořem postupně sžívat a na hloubky si zvykat. Člověk, aby se mohl potápět do hloubek bez dýchacího přístroje, musí být naprosto uvolněný a jistý si svým počínáním. Ale do tohohle stavu se dostat, nějakou dobu samozřejmě trvá.

Nicméně na kurs u Umberta jsem byl slušně připraven, a tak měla přijít další velká chvíle. K Umbertovi se přihlásil i můj přítel z Podolí Ryo Kawasumi s jeho holkou Kuniko. Na Sardinii přijeli spolu přímo z Elby, kde se potápěli kromě jiných také s Honzou Linhartem, dalším nadšencem z naší party. Setkání s Umbertem bylo skvělý – vypadal stejně sympaticky a choval se moc příjemně a přátelsky. Dokonce jen proto, že jsem jeho sestru pár dní provázel po Praze a ukazoval jí různé zajímavosti, nechal mě na jeho základně No Limits bydlet naprosto zdarma a bral mě s sebou na různé akce mimo rámec kursu. Moc mě taky pomohl s výkonností, hlavně co se týče získání sebedůvěry. Poměrně brzy jsem se díky němu odvážil do hloubek, o kterých jsem si předtím mohl nechat jen zdát. Na kurs a Umberta vzpomínám moc rád nejen já, ale i všichni ostatní „bastardi“, jak nám Umberto v žertu říkal.

V tuto dobu se Martinovi podařilo udělat jeho první světový rekord ve statice, a to neuvěřitelných 8:06 min. Když se to Umberto dozvěděl, zeptal se mě proč nedáme dohromady tým, a nezúčastníme se mistrovství? Samozřejmě mi nasadil ohromnýho brouka do hlavy, a i když už bylo po oficiálním termínu k přihlášení, zapnuli jsme všechny páky, a naše registrace se nakonec zdařila.

Ovšem taková akce vyžaduje svoje, a tak bylo třeba zajistit pro tým přípravu – soustředění u moře, dopravu na místo, a zdokumentování celé akce. Podařilo se najít několik potápěčských firem, které měly zájem se na akci podílet, nakonec jsme poskytli exkluzivitu jednomu člověku, který sliboval skvělé perspektivy beze smluv. Výsledek tohoto rozhodnutí bych zde nerad komentoval. Ale tohle je trochu jiná kapitola, a tak bych rád Mistrovství popsal spíše po stránce sportovní, organizační a společenské.
Akce zvaná oficiálně The 3-th. AIDA Free Diving World Championschip Club Med Ibiza 2001, jak napovídá název, bylo třetím mistrovstvím světa ve volném potápění týmů, organizované mezinárodní organizací pro rozvoj apney AIDA, a sponzorované především sítí známých resortů Club Med a dalšími sponzory, převážně výrobci potápěčské techniky a organizacemi souvisejícími s rozvojem cestovního ruchu na Baleárských ostrovech. Díky španělské větvi AIDY byla hlavním sponzorem Club Med poskytnuta část resortu Club Med Ibiza pro účely mistrovství. Konkrétně pro závodníky bylo zcela zdarma ubytování a plná penze + možnost využívat veškerého příslušenství. Převedeno do lidské řeči – maximální komfort a nejpestřejší výběr lahůdek a pití pořádně nahlodávali vůli závodníků v předzávodní fázi, kdy je nutné vybírat stravu velmi opatrně. Kromě impozantní tabule byl ale především k dispozici bazén pro trénink statické apney a připraveny dva dny tréninku hloubkových ponorů.

Oficiální trénink se ovšem našemu týmu příliš nevydařil, bohužel díky nedostatkům v organizaci. Martin za celé předešlé měsíce trénoval disciplínu konstantní váha jen jednou před odjezdem na Ibizu, protože předtím se připravoval na světový rekord v disciplíně free immersion (ve které mimochodem dosáhl fenomenální hloubky -90m a pokořil tak předešlý světový rekord o 10m!), a bylo nutné prověřit aktuální formu v této disciplíně. Organizátor ač při předešlém kapitánském mítinku přislíbil lana do hloubky min. –90m, na lodi nám bylo sděleno, že nejdelší lano sahá do hloubky –80m. To Martina trochu rozladilo, ale nedalo se nic dělat. První nehoda se přihodila Ryovi, když se mu při návratu z hloubky –50m několikrát zasekla „bezpečnostní“ karabina svojí zúženou částí do lana, a Ryo tak zažil při návratu na hladinu svůj první blackout (ztrátu vědomí). Když došlo na Martinův hluboký zkušební ponor, všichni jsme pozorně sledovali poslední fázi jeho přípravy, zanoření, a jeho postavu mizící podél lana do temné hlubiny. Podle předpokladů měl být Martin mimo dohled přes 2 min, ale už po minutě se vracel nahoru, a my nevěděli proč? Lano končilo už v 58m!!! Veškeré pozdní protesty však byly marné, navíc druhý den tréninku byl zcela zrušen pro nepříznivé povětrnostní podmínky. Něco podobného se nemohlo stát Italům a Francouzům, kteří měli k dispozici vlastní lodě a trénovali zcela separátně. A ke všemu jsme my postupně všichni začali pociťovat příznaky nachlazení a kašle.

Potom jsme všichni museli závazně nahlásit hloubky, které jsme se rozhodli během závodů zdolat. Ty byly následující: Honza –50m, Dan –50m a Martin –83m. Nejdřív jsme byli na řadě my dva s Honzou. Honza zvládl ponor naprosto perfektně, já měl problémy s vyrovnáváním tlaku a jednu chvíli jsem myslel, že se budu muset vrátit z –40, ale nakonec se ucho podařilo profouknout a svojí cedulku jsem v pohodě vynesl až na hladinu. V závěru přišly na řadu nejhlubší ponory, které představovali Rakušan Herbert Nitsch s –86m, Martin Štěpánek s –83 a Řek Manoulis s –81m. Monoploutvař Herbert Nitsch zahájil poslední den a vrátil se na hladinu se svým štítkem za velikého aplausu. Po pár sekundách ovšem potlesk náhle ustal, protože Herbertova hlava lehce zavibrovala, jakoby v rytmu samby. Později byly veliké diskuse mezi Rakušany a rozhodčími, jestli Herbertův rekordní ponor byl „čistý“, ale nakonec uznán byl. Druhý na řadě byl Martin se svými plastovými ploutvemi. První část ponoru probíhala v pořádku, ovšem zhruba v –55m Martin pocítil, že se mu zablokovaly dutiny nad okem, což způsobuje ostrou bodavou bolest. S nadějí že se tlak v dutině vyrovná pokračoval přes obtíž v sestupu až do –62m, kde se bolest stala již nesnesitelnou a byl nucen vrátit se na hladinu s krvácením z nosu. Systém bodování byl v tuto chvíli pro náš tým krutý. Rozdíl hloubky nahlášené-1 a dosažené = penalizace, takže namísto 62 bodů dostal Martin pouze 42. Řek Manoulis s -81 zvládl ponor bez problémů, miláček davů Umberto se svými –73m taktéž.

Nejvíce favorizován byl jako obvykle tým Itálie s Umbertem, šance na vítězství si ovšem dělali i Francouzi, kterým se zatím nikdy vyhrát nepodařilo. Po této disciplíně se role favoritů nezměnily. Bohužel, protože teoreticky jsme nebyli zcela bez šancí.

Druhou a poslední disciplínou šampionátu byla statická apnea, což se dá trochu komicky z němčiny přeložit jako potápění na čas. Ve skutečnosti to moc potápění není, protože člověk se při téhle disciplíně snaží spíš usnout, něž někam potápět. Jednoduše, na jeden nádech je třeba vydržet v libovolné poloze s ponořeným obličejem co nejdéle. Aktuální světový rekord drží právě Martin Štěpánek s časem 8:06 min. Starý světový rekord měl hodnotu 7:35min, jeho držitelem byl francouz Andy Le Sauce, a odolával celých šest let, než byl překonán.

Ve statice jsme tedy měli teoreticky šanci nasbírat slušné body, jen jsme si nebyli jisti jak se na časech projeví přetrvávající nemoc a absence tréninku před samotnou soutěží. Statika proběhla během jednoho dne v krytém bazénu, kde byla značně zhuštěná koncentrace závodníků, pořadatelů a novinářů s jejich technikou. A tento hučící úl přehlušovalo oficiální hlášení pro závodníky. I v této atmosféře je ovšem nutné se oprostit od všeho, provést obvyklou přípravu a v moment startu být plně připraven a koncentrován na výkon. Přesný čas startu je znám předem, je proto třeba načasovat celou přípravu přesně, v poslední fázi je na zanoření pouze 30sekund.

Den předtím jsme museli nahlásit naše časy, a to velice uvážlivě, protože nebezpečí penalizace hrozí i v této disciplíně Jako obvykle první na řadu šel Honza s nahlášeným časem 4:30, a jeho výkon 5:00 min vypovídal, že atmosféru i načasování zvládnul. Druhý z našeho týmu jsem byl já s nahlášenými 5:30 min. Konečná část přípravy před zanořením nevyšla zcela dle mých představ, a tak relaxační fáze apney trvala oproti plánu o něco kratší dobu. V závěru jsem nechtěl riskovat jakoukoliv „nečistotu“ a ukončil na 5:48. Náš šampión Martin nahlásil standardních 7 minut, a jakožto čerstvý světový rekordman v této disciplíně na sebe poutal největší zájem médií. Ve středu pozornosti provedl svou přípravu, poslední nádech a zanoření v limitu. Již během páté minuty bylo ovšem vidět, že průběh apney není jako obvykle, a Martin nezvykle brzy musí „bojovat“. Svůj ponor ukončil s časem 6:07 a opět přišla na řadu penalizace. Ale to se může stát i největšímu šampiónovi, a těžko si lze představit, jakému tlaku musel Martin v jeho situaci čelit. I přes veškeré jeho potíže byla Martinova přítomnost pro náš tým naprosto zásadní pro jeho zkušenosti, znalosti, a především dodání sebedůvěry při tak důležité soutěži.

V tuto chvíli byly známy všechny časy a tím i konečné výsledky. Najednou začali všichni Italové strašně vyvádět, naskákali do bazénu, přičemž s sebou strhli každého kdo se připletl do cesty a zpívali jejich „Ó sóle mío“. Nám do slavení dvakrát nebylo, měli jsme dost a byli rádi, že konečně můžeme vydechnout. Večer přilít Martin za námi na pokoj a vzrušeně povídá: „kluci, víte kolikátý jsme?…..sedmí!!!!“ Docela nám to vzalo dech a ani nechci domýšlet, jak to mohlo vypadat bez penalizací. Ale rozhodně jsme nebyli jediní a takové příhody k tomuhle sportu prostě patří. Nicméně ten večer jsem alespoň já oslavil náš smutný poloúspěch pořádným vyspáním.

Ale život jde dál, jsme o něco moudřejší, a další sezóna je před námi. Do dalších velkých závodů je skoro celý rok, takže příprava nás závodníků i organizace týmu by měla být na vyšší úrovni. Taky je na čase přiblížit tenhle krásný sport a hobby širší veřejnosti a ukázat, že každý člověk má pro potápění na nádech od přírody slušnou výbavu, jen vědět jak jí ovládat. Proto jsme se rozhodli uspořádat kurs freedivingu, který je vhodný nejen pro nám podobné nadšence, ale může být velice užitečný i pro zkušené přístrojové potápěče. V souvislosti s tím budou brzy fungovat stránky freediving.cz. Takže moc doufám, že příští rok se vše zdaří a i když se z českého freedivingu nestane druhý zlatý hokej, zaujme alespoň svoje místo.

Daniel Exner

© 2017 Freediving.cz® | Starší verze webu |